Podzimní dny přišly neočekávaně náhle - jednoho
dne ráno. Listy se začaly zbarvovat do červené, oranžové a žluté,
vítr vanul mírně severní a ochladilo se. Ještě včera by se malý
Bartoloměj koupal v jezeře a opaloval na sluníčku. Ale dnes už ani
pomyšlení na něco takového. Zalezlý v postýlce ležel už od rána, ani
chobot se mu vystrčit nechtělo.
Přišel čas stěhování, doba, kdy se všichni sloni houfují na hřišti
pro sloní kopanou. Doba, kdy pořádně protáhnou své uši, rozběhnou
se, a pak zamávají a už letí vstříc slunci a teplu. Malý Bartoloměj
měl letos letět poprvé.
"Co když to nezvládnu," trápil se a pořád se chodil maminky ptát,
jestli mu trochu nepovyrostla ouška. "Jsou pořád tak malá," říkal
si. "A tatínek říkal, že poletíme daleko. předaleko." Ustaraně se
prohlížel v zrcadle a popotahoval konce uší: "Aspoň o kousek, kdyby
ještě vyrostly."
Dny běžely a ten slavný start se blížil. Všichni sloní kluci ze
třídy o přestávkách trénovali, prolétávali se nad dvorkem a také
kolem školy. Jen malý Bartoloměj seděl smutně v koutku.
"Všichni jsou nejméně o hlavu větší a jak jim to létá." Užíral se
závistí a byl by se jistě celý sám snědl, kdyby toho včas nenechal.
"Tak takhle to opravdu dál nejde. Přeci tu v zimě nezůstanu sám." A
tak se asi týden před startem rozhodl: "Když mi ouška nedorostla,
musím si poradit jinak."
Zazvonil u sousedů, pěkně pozdravil, medově poprosil a půjčil
nejrůznější kladívka, pilky, šroubky a vroubky, tyčky a prkýnka.
Zavřel se sám ve sklepě a tam celé dny a noci vrtal a škrtal,
brousil a trousil. Až jednoho dne vyšel ven, vítězný úsměv na tváři.
Od té doby se nemohl odletu do teplých krajin dočkat. Ani spát
nemohl, jak se těšil. "Všichni budou koukat!"
A koukali. Řadili se po rodinách a rodech, když se objevil na okraji
hřiště Bartoloměj. Na zádech nesl něco prazvláštního, co ještě nikdy
nikdo neviděl. Byla taková dvě obrovská křídla, do kterých měl
Bartoloměj zaháknuté uši i ruce, na zádech byla křídla spojena a
končilo to všechno obrovskou vrtulí, která se roztáčela, když kopal
nohama.
Maminka se styděla: "Co si lidé pomyslí? Okamžitě to sundej!" A
chtěla ho hnát domů, ale tatínek se šalamounsky usmál a povídá: "Jen
ho nech, ať kluk ukáže, co umí."
A Bartoloměj zamával ušima a rukama, křídla se rozhoupala a už se
vznášel. Když přidal ještě nohy a vrtuli, byl rychlejší než ten
nejrychlejší slon z celého stáda. Všichni žasli a ukazovali si na
něho, jak je chytrý, a na jeho létající stroj, jak je dobře
vymyšlený. Slon Bonifác ho ihned jmenoval navigátorem výpravy.
"Poletíš jako první a budeš vybírat trasu a pěkná místa k
mezipřistání."
Letěli na moři a pevninami, řekami a kopci, až doletěli na sloní
přezimoviště. A než přišlo jaro, narostla Bartolomějovi pořádná
ušiska, a protože pilně trénoval, létal brzy sám, bez stroje. Ten
přenechal těm nejmenším slůňátkům, která ještě na podzim nesly na
zádech maminky. Slůňátka se na něm učila správně mávat ouškama a
kopat nožičkama, dělat zatáčky a vytáčky. Nakonec Bartoloměj vyrobil
ještě další taková létátka, pro každé slůně jedno a zařídil si
takovou létací školičku. Aby už se nikdy žádné slůně nemuselo tak
trápit jako on.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.