Žila byla jedna princezna. Byla velmi krásná a o
její ruku se ucházelo mnoho urozených mužů. Princezně se ale žádný
nelíbil a všechny odmítala.
Jednoho dne do království přijeli i dva synové cikánského krále. I
oni se doslechli o princeznině nevídané kráse. Když ji spatřili, oči
se jim rozhořely a v prsou vzplál plamen touhy. Poklekli před
princeznu a žádali, aby jednoho z nich zvolila za svého muže.
Princezna na bratry pohlédla s nelibostí. „Kdo vpustil do mého zámku
tyto dva Cikány?“ zeptala se. „Jak si dovolujete přijít a žádat mne
o ruku? Což nevíte, že já jsem princezna a vy jen ubozí Cikáni?“
Starší z bratrů povstal a uctivě se uklonil. „Jsme také z královské
krve, vzácná panno, i když jsme Cikáni.“ řekl. Povstal i mladší
bratr a řekl. „Nestydíme se za to, kým jsme. Jsme na své předky i na
svůj národ hrdí, neurážej nás tedy, princezno.“ Princezna pozdvihla
obočí: „Tak vám tedy v žilách proudí královská krev?“ Rozesmála se.
„A kde máte palác? Ve voze, tažené starou herkou?“ Pak náhle
zvážněla a ústa se jí stáhla do pohrdavého úšklebku. „A jakému
národu to vládnete? Národu otrhaných zlodějů a chmatáků!“ Přitáhla
si vlečku svých krajkových šatů více k tělu a štítivě prošla kolem
bratrů. Ve dveřích do síně se ještě otočila. „Vyžeňte je,“ poručila
strážím. „A pusťte na ně psy!“ „To jí tedy nedaruji.“ řekl
starší z bratrů. Seděli za městem u studny, unaveně oddechovali a
prohlíželi své potrhané šaty. „Ani já ne.“ řekl druhý. „Tu potupu mi
tvrdě zaplatí.“ A tak se také stalo. Druhého rána si princezna
vyjela jako obvykle na svém koni. Když i s družinou vjela na lesní
pěšinu, princeznin kůň se splašil a utekl i se svou paní hluboko,
hluboko do lesa. Dvorní dámy, služebnictvo i stráže ji marně
hledali. Od té chvíle ji v království už nikdo nespatřil. Její kůň
se vrátil sám. Na princeznu v hlubokém lese čekali dva snědí bratři.
To oni přivolali jejího koně. Spoutali jí ruce a starší z nich si ji
posadil do sedla před sebe. Vydali se na dlouhou cestu do království
cikánského krále. Na nádvoří rodného paláce shodil starší z bratrů
princeznu na zem. Kolem ní se během chvilky shromáždil dav zvědavých
tváří. Z brány paláce vyšel i král a jeho nejmladší syn Rovko. Jméno
Rovko dostal proto, že v dětství často plakal. Jako dítě byl hodný a
trochu bojácný. Jako mladý muž a princ se choval vždy milosrdně a
netrpěl přebujelou pýchou jako jeho starší bratři. Lidé měli
nejmladšího rádi, ale i oni věděli, že jeho srdce je příliš měkké
pro budoucího krále. Nyní Rovko sledoval krásnou dívku, jak leží v
prachu u nohou jeho bratrů. Jeli přeci na námluvy! Snad tato dívka
je nevěsta? A proč jí tečou po tvářích slzy, proč si je utírá
svázanýma rukama? Prostřední bratr rozvázal princezně pouta. Hrubě
ji uchopil za paži a obrátil ji tváří k lidu. Prameny světlých vlasů
padaly princezně do tváře špinavé od prachu smíseného se slzami.
Celé tělo jí bolelo, měla strach a hlad. „Slyšte lidé!“ promluvil
nejstarší z bratrů. „Tato dívka mne i mého bratra potupila a
urazila!“
Zvedl princezně ukazováčkem obličej a odhrnul vlasy z čela. Nyní
všichni viděli jak je krásná.
„A kdo urazí náš královský rod, zasluhuje si trest.“ pokračoval
princ. Zacloumal princezniným ramenem tak, že opět upadla na zem.
„Budeš nosit vodu ze studny do královské kuchyně.“ řekl nejstarší
princ. „Den za dnem. Bez přestání budeš nosit vědra, abychom my měli
co pít.“
Lidé němě naslouchali. Každému z nich se ale zatajil dech. Město
nemělo vodu. Muselo se pro ni hluboko do údolí, kde stála studna.
Cožpak ke studni s prázdnými vědry to byla příjemná procházka, ale
zpátky do města se muselo šplhat do příkrého kopce a to ještě s
plnými vědry. Dosud tuto práci dělali silní svalnatí otroci nebo
osli. Ale tato křehká princezna?
Žádný z davu se ale neodvážil odporovat princovu slovu.
„A navíc!“ zjednal si princ ještě pozornost zdvižením paže.“S touto
dívkou nikdo z vás nepromluví jediného slova!“ Princ přejel pohledem
své poddané. Mnozí raději sklopili oči než by mu pohlédli do očí.
„Kdo neuposlechne můj příkaz bude potrestán padesáti ranami bičem!“
zakončil princ svou řeč a odebral se do svých komnat.
Princezna nosila vodu ze studně. První den myslela, že vypustí duši.
Střevíčky se jí rozpadly a bosé nohy rozedřela na prašných cestách
do krve, ramena měla jako jednu velkou ránu. A druhý den musela do
práce znovu. Lidé na ni hleděli zpovzdálí velkýma hnědýma očima a
litovali ji. Nikdo se ale neodvážil porušit princův příkaz. Večer co
večer jí alespoň do malé světničky nosili jídlo.
Rovko princeznu pozoroval a srdce se mu svíralo lítostí.
„Je pyšná a namyšlená.“ říkávali mu bratři, „Zaslouží si poznat bídu
a pokoření.“
A otec král s nimi souhlasil.
Muž se uklonil před králem a oběma jeho staršími syny.
„Co nám neseš za zprávy?“ zeptal se král. „Říkal jsi , že prý kdosi
porušil královský příkaz!“
Muž se velmi hluboko uklonil ještě jednou. „Ano, můj králi, viděl
jsem člověka, jak mluví na dívku co nosí do města vodu. A nejen že
na ni mluvil, ale on se jí i dotýkal.“
„Co přesně dělal?“ vpadl mu do řeči mladší z bratrů, „Co všechno jsi
viděl?“
Muž se opět uklonil. „Viděl jsem jak ta dívka upadla, voda se jí
vylila z věder. My, kdo jsme byli kolem, jsme se ani nehnuli a
neporušili vůli našeho budoucího vládce. Stáli jsme a přihlíželi. Tu
jeden člověk se prodral davem a zeptal se dívky, co se jí stalo. Pak
jí pomohl vstát a podpíral ji celou cestu k jejímu obydlí.“
Princ sevřel vztekle jílec svého meče. „Kdo si dovolil? Kdo byl ten
člověk?“
Muž sklopil zrak k podlaze. „Nechť ráčí vaše výsost odpustit, ale
byl to princ Rovko.“
Král překvapeně pozvedl obočí. Vstal z trůnu a pokynul strážím.
„Nikdo nesmí porušit královskou vůli. Přiveďte mého syna a vykonejte
trest.“
Vysázeli Rovkovi padesát ran.
Stojí na nádvoří, košile na zádech roztrhaná a krvavá.
„Je mi líto, bratře.“ ušklíbl se nejstarší princ, „Zákon platí pro
každého ať je to pán nebo kmán.“
Rovko potřásl hlavou. „Jsem také královské krve. A nesouhlasím s
tím, jak s tou dívkou zacházíte! Aťsi vás ponížila, aťsi vás
urazila, tohle si nezaslouží. Nebudu poslouchat nelidské příkazy.
Budu s ní mluvit i dál.“ přehlédl dav svých poddaných, „I vy s ní
mluvte, neposlouchejte co chtějí mí uražení bratři.“
„Slyšíš, otče?“ obrátil se prostřední ke králi. „Vzpírá se naší
vůli! Chce poštvat národ proti nám!“
Král už byl starý. A zvykl si poslouchat své dva starší syny. Co měl
dělat teď?
„Vyžeň ho z města, otče.“ navrhl nejstarší. „Vyžeň je oba, jeho i
jí.“
A tak král udělal.
Rovko s princeznou se ocitli za městskými hradbami. Brána se za nimi
s rachotem zabouchla.
Princezna plaše pohlédla na prince a prohlížela si ho.
I on na ní kradmo pohlížel.
Vydali se na cestu spolu. A putovali mnoho dní. Dělili se o jídlo,
spali vedle sebe a když jim bylo chladno, choulili se k sobě. A
časem princezna v tmavookém mladíkovi našla více než zalíbení.
Líbilo se jí jak se usmívá, líbil se jí lesk v jeho očích, když v
noci hleděl do ohně. Bez něho by si na své cestě nevěděla rady.
Neuměla by sehnat jídlo, rozdělat oheň, postavit přístřeší. A jak by
se bála, kdyby Rovko nebyl s ní!
Zkrátka - měla ho ráda. A on ji miloval.
Putovali údolími, horami i lesy. Až konečně jednoho dne došli do
cizího království. Jelikož měl Rovko v měšci trochu peněz, ubytovali
se v hostinci a byli šťastní, že se po dlouhé době vyspí v měkkých
postelích.
Ještě ani nedojedli večeři, když se v hostinci objevili vojáci.
Obstoupili Rovka a namířili na něj svá kopí. Přikázali mu ať jde s
nimi. Odvedli ho do zámeckého vězení a zamkli na tři zámky.
Princezna hned ráno spěchala ke králi.
Poklekla před něho a prosila ho, aby Rovka pustil, že nic neprovedl.
Král nebyl už žádný mladík, ale když viděl princezninu krásu, srdce
se mu v hrudi rozbušilo.
„Cožpak nevíš, že do mé země nesmí vstoupit žádný Cikán?“ zeptal se
princezny.
„Neměli jsme o takovém nařízení ani tušení,“ pohlédla na krále
prosebným pohledem. „Jdeme z daleka a tvou zemi, králi neznáme. Pusť
Rovka a nech nás jít. Do zítřejšího rána opustíme hranice tvého
království.“
Ale král potřásl hlavou. „Ne, krásná panno. Pro tvého Rovka platí
stejný trest jako pro jiné.“
„A jaký je to trest?“ zeptala se princezna s úzkostí v hlase.
„Bude oběšen.“ řekl král.
„Bude oběšen.“ řekl král a princezně ta věta stále zněla v hlavě.
Chtějí zabít toho, koho miluje. Jejího Rovka. Padla před králem na
kolena a prosila ho, aby Rovka ušetřil.
„Uvidíme.“ odpověděl král. „Uvidíme zítra. Možná mu život i
ušetřím….bude to záležet na tobě.“
Druhého dne vztyčili na náměstí šibenici, shromáždili se lidé, aby
se podívali jak budou věšet mladého Cikána. A byla tu i princezna a
král. Rovka přivezli na voze spoutaného.
Po schůdkách vystoupil na šibenici a stanul vedle svého kata.
Princezna hrůzou nedýchala.
„Nu?“ začal král. „Ještě chceš svého Rovka zachránit?“
Hrdlo měla sevřené. „Co mám udělat?“
„Vezmi si mne za muže.“ řekl král,“ Vezmeš.-li si mne, nechám ho
jít.“
Ach bože, pomyslela princezna. Ach bože.
Srdce se jí svíralo láskou k Rovkovi. Zvedla oči a jejich pohledy se
setkaly.
Král si toho všiml a zvedl ruku. Kat uchopil Rovka a přetáhl mu
oprátku přes hlavu. Utáhl ji.
Princezna vykřikla.
„Vezmu si tě králi.“ řekla. Budu tvou ženou, jen ho nech žít.“
Král se spokojeně a samolibě usmál. Pokynul katovi. Ten uvolnil
oprátku a sundal ji Rovkovi z krku.
„Nechte ho jít!“ přikázal král.
Kat postrčil cikánského prince ke schůdkům a strčil do něj. „Tak
táhni, a už se u náš neukazuj!“
Chystala se svatba. Byli rozesláni poslové s pozváním k sousedním
králům, udilo se maso, pekly dorty. Šily se šaty.
Princezna proseděla celé dny ve své komnatě u okna a dívala se zda
nezahlédne svého Rovka. Věděla, že musel odejít, ale naděje nikdy
neumírá. Co kdyby se objevil? Co kdyby zahlédla v davu jeho tvář?
Ale dny přecházely a Rovko se neobjevoval. Nastal poslední večer
před svatbou. Zámek hlučel jako úl, všude se pracovalo. Všichni se
chystali a těšili na další den.
Jen princezna seděla v pokoji a plakala.
Vyčerpána pláčem padla po půlnoci do peřin a usnula. A zdál se jí
sen. Záclona v jejím okně se náhle odhrnula a do komnaty vlezl Rovko.
Princezna vykřikla radostí, ale Rovko jí zakryl ústa, aby ho
neprozradila.
„Uteč se mnou.“ řekl Rovko, ale Princezna se podívala dolů z okna a
když viděla tu výšku, zatočila se jí hlava.
„Nemohu,“ řekla, „Je mi souzeno vzít si krále.“ A pak se rozplakala
Rovkovi na rameni.
„Zítra je svatba.“ povzdechla si.
„Nemáme mnoho času.“ řekl Rovko. „Chci,. abys věděla, že tě miluji a
nikdy nepřestanu. Ať jsi kdekoli, ať jsi s kýmkoli, budeš moje
žena.“ Pak Princeznu políbil a něžně položil na postel.
Když se ráno Princezna probudila, byla v ložnici sama. Byl to jen
sen, pomyslela si. A už na ní klepou dvorní dámy, aby ji ustrojily
do svatebního šatu. Otočila se k oknu a všimla si, že záclona je
dole roztržená.
„Otevři paní.“ ozval se za dveřmi králův hlas.
Pospíšila ke dveřím a otevřela.
„Král promine, ale nejsem ještě ustrojená.“
„Někdo tu v noci byl!“ řekl král.
Tak to tedy nebyl sen? On tu byl? A miluje mne.
„Stráže si ráno všimli ,že k tvým oknům je přistaven žebřík.“
pokračoval král. „Byl tu ten Cikán?“
V Princeznině nitru se svářil strach a hrůza z trestu, který ji
postihne s radostí a štěstím, že je milována a že také miluje.
Přikývla. „Ano, on tu byl.“
Králova tvář se zkřivila hněvem a zlostí. Chvíli stál a přemáhal
vztek. Pak se zhluboka nadechl a ukázal na Princeznu. „Odveďte ji.“
Stráže uchopili Princeznu a vedli do vězení.
Později té noci vynesl král rozsudek. Princezna měla být zavezena do
hlubokých lesů a tam ponechána na pospas divokým zvířatům.
To ale Rovko nevěděl. Vracel se domů. Protože nevěděl, kam jinam
jít. A přemýšlel jak získat Princeznu zpátky. Když došel do
království svého otce, vyšplhal na kopec a rozhlédl se po kraji. A
spatřil zkázu. Vesnice byly srovnané se zemí, pole vypálené. Ubíral
se k městu a viděl utrpení, bolest a smrt. Lidé mu vyprávěli že zemi
napadl Princeznin otec, velmi mocný král. Jeho vojsko jako větrná
smršť srovnalo se zemí vše, co se mu postavilo do cesty.
Nebyli ušetřeni ani princovi bratři a otec. jejich těla byla
nabodána na kůly před zámkem na znamení vítězství. Když cizí král
nenašel co hledal odtáhl ze zubožené země domů.
Rovko nyní stál v troskách rodného paláce. Kolem těžké ticho a všude
prach a krev.
Posadil se na rozbitý práh a plakal.
Rozkřiklo se, že nejmladší princ se vrátil. Když Rovko zvedl
uplakané oči, uviděl, že se kolem něho shromáždil tichý dav. Hleděly
na něho tmavé smutné oči. Rovko pochopil, že se musí chopit vlády.
Byl král.
Dlouho trvalo než se opravil královský palác, ještě déle trvalo než
se celá země zmátožila z bídy a nemocí. Pak teprve mohl Rovko začít
stavět vojsko. S ním vytáhl na krále, který mu ukradl Princeznu.
Rovkovo vojsko rozbořilo hradby a Rovko na koni vjel do trůnního
sálu. Položil králi na krk špičku svého meče.
„Kde je Princezna? Vrátil jsem se pro ni.“
„Tvá milá je už dlouhá léta mrtvá.“ odpověděl král, „V hlubokých
lesích ji divá věř roztrhala.“
Když to Rovko vyslechl, probodl králi hrdlo.
Dravá zvěř ale Princezně neublížila.
Vojáci ji nechali na mýtině. Objímala si kolena pažemi a vystrašeně
se dívala do tmy. Byla sama, měla strach. Ráno se snažila najít
cestu z lesů ven, večer pak unaveně padla a spala a druhý den nanovo
hledala kde les končí. Ten však konce nebral. Marně se pokoušela.
Jedla maliny a jahody. Postavila si chýši z větví. Tak žila
Princezna v lesích den za dnem a každý den se něco naučila. Jak
rozdělat oheň, jak se skrýt před deštěm, které houby se smějí jíst,
jak se ochránit před divou zvěří. Jednoho dne poznala, že čeká dítě.
Rovkovo srdce se neupokojilo, když zabil krále. Plakalo a pukalo
bolestí.
Poslal vojsko zpět domů a sám se vydal do hor jen sám se svým koněm,
lukem a dýkou.
Nevěděl, proč ho to táhne do lesů. Věděl, že jeho láska už nežije.
Jak by přežila?
Přece ale bloudil po pěšinách a prodíral se trním.
Princezně se narodil chlapec. Dala mu jméno Daniel.
Daniel vyrůstal sám s matkou uprostřed hustých lesů až do dne, kdy
do těch míst zabloudil mládenec, který si chtěl zkrátit cestu.
Princezna se mu líbila a nabídl se, že ji i jejího syna dovede mezi
lidi do vsi. Nejprve se Princezna zdráhala, samotu a ticho lesa si
zamilovala, ale když mládenec vyprávěl o dětech a o škole a ona
viděla, jak Danielovi oči září zvědavostí a touhou po lidské
společnosti, souhlasila. Podařilo se jim vyjít z lesů a mládenec je
odvedl do své rodné vsi.
Lidé se zeptali Princezny, kdo je a když odvětila: „Jsem Princezna.“
rozesmáli se na celé kolo. Pravda, šaty měla potrhané a tváře větrem
ošlehané, ruce samý mozol, ale v prsou stále cítila stejnou hrdost
jako když usedala po otcově boku v trůnním sále. Nyní se jí lidé
smáli. Byla jiná. Odlišná. Samota naplňovala její duši. Viděla co
jiní neviděli, slyšela, co neslyšeli. Říkala věci, kterým
nerozuměli. Tak si o ní začali říkat, že je bláznivá. Bláznivá
Princezna.
Dali jí domek na kraji lesa, na konci vsi. A Daniel začal chodit do
školy. Navazoval první přátelství, prožíval první zrady a pády. Byl
šťastný. Pobíhal s partou kluků, pásl krávy a ovce a vůbec netušil,
že by měl být jednou král.
Rovko ¨nevěděl jak dlouho už putuje krajem. Nepočítal dny, nepočítal
týdny ani měsíce. Nehledal, nepospíchal. Neměl určený směr ani svůj
cíl.
Jednoho dne projížděl podhorskou vsí. U cesty si hrály děti na
louce. když si všimli jezdce, přestaly si hrát, zaclonily si oči
proti slunci a pozorovali ho jak stoupá ke vsi zaprášenou cestou.
Tu Rovko náhle pocítil cosi zvláštního. Jako by mu cosi nebo kdosi
řekl: „Tvůj osud se právě v této chvíli a na tomto místě naplnil.“
Rovko zarazil koně a zavřel oči. Z dálky k němu doléhaly dětské
hlasy. Přibližovaly se. Rovko otevřel oči a jeho pohled se střetl s
pohledem hnědých očí malého kluka. Rovko si ho prohlížel. Jeho hruď
se naplnila láskou, do očí mu vstoupily slzy. Nevěděl ale proč, i
když viděl, že chlapec má černé vlasy a jeho pleť je mnohem tmavší
než kůže jeho kamarádů. Rovko nevěděl, že se dívá do očí. které jsou
těm jeho tolik podobné.
„Kdo jsi?“ zeptal se Rovko aniž by seskočil z koně.
„Daniel.“ odpověděl chlapec.
„A kdo jsou tví rodiče?“ tázal se Rovko dál.
Daniel sklopil oči a zahleděl se na bosé prsty u nohou.
Děti se začaly smát. „On nemá rodiče.“ vykřikl někdo, „On má jen
mámu.“ Děti se škodolibě uchechtávaly a šťouchaly Daniela do žeber.
„Nevím, co je na tom k smíchu, že má jen matku!“ okřikl kluky Rovko.“A
proč se k němu tak chováte!“
Jeden pihovatý kluk popošel pár kroků k princi a vysvětili. „Jeho
máma je bláznivá. Říká o sobě, že je princezna. Tak jí říkáme
Bláznivá Princezna!“
A děti se rozesmály až se za břicha popadaly.
Rovko pochopil, že Daniel je jeho syn. Nyní viděl, že chlapec má
Princeznina ústa a jeho oči. Všiml si, jak hrdě nese hlavu. Ano.
Musí to být šlechtický syn. Jeho syn.
Rovko seskočil z koně.
„Tak dost.“ zvedl hlas a děti se přestaly smát. Zvědavě se dívaly na
neznámého rytíře.
„Podívej se na mne, Danieli.“ řekl Rovko, „Zvedni hlavu a přestaň se
stydět.“
Když Daniel pozvedl tvář, Rovko přeletěl pohledem jeho kamarády.
„Nemáš se za co stydět Danieli. Tvá matka je skutečně Princezna a
tvůj otec je král.“
Vypadal tak mocně, tak majestátně. Ani jedno z dětí o jeho slovech
nepochybovalo.
Ustoupily do uctivé vzdálenosti a sklonily hlavy v úkloně. Klobouky
si drželi na prsou.
Celá vesnice byla vzhůru nohama, když Rovko s Danielem v sedle před
sebou projížděli kolem stavení. Děti si pospíšily a novinu donesly
do vsi dříve než do ní Rovko vjel. Děti vybíhaly z chalup a mávaly
na Daniela. A zdravili ho „Buď zdráv Danieli!“ a „Daniel bude král!“
Princezna zaslechla ten hluk a vyšla na zápraží. Když ji Rovko
uviděl, stála ve dveřích roubené chalupy jako by stála na vrcholku
schodů vedoucích do paláce. Plavé vlasy jí splývaly po ramenou jako
zlatý šál. Usmívala se. Nikdy nevěřila, že tento den nastane. A
přesto tu byl. Její Rovko. Otec jejího syna. Muž jejího srdce.
Objali se. Políbili.
Vrátili se do princova království a tam šťastně žili.
A po Rovkovi moudře kraloval Daniel, zvaný Bláznivý Král.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.