Byl jednou jeden chudý sedláček, který neměl ani
kousek země, jenom malinkou chýšku a jedinou dcerku a ta jednou
pravila:
„Poprosíme pana krále o kousek kopaniny.“
Král jejich prosbu vyslyšel a daroval jim koutek úhoru, který otec
okopal; chtěl tam zasít trochu obilí a jeden artěl osázet zeleninou.
Když už políčko bylo skoro hotovo, tu našli v zemi hmoždíř z ryzího
zlata.
„Poslyš, Doubravko,“ řekl otec: „když k nám byl náš král tak
milostivý a tohle políčko nám věnoval, tak mu musíme za to dát
tenhle hmoždíř.“
Ale Doubravka s tím nesouhlasila a řekla:
„Ale tatínku, když máme hmoždíř a nemáme paličku, musíme napřed
nalézt paličku a do té doby o tom nálezu pomlčet.“
Ale otec ji neposlechnul, vzal hmoždíř a nesl ho panu králi; řekl
mu, že ho našel na ladech a jemu k uctění přinesl. Král vzal hmoždíř
a ptal se, zda už nic jiného nenašel.
„Ne.“ odpověděl sedláček.
Tu král řekl, že musí mít přece ještě paličku, ale sedlák odvětil,
že paličku nenašel, ale mnoho mu to nepomohlo, jakoby do větru
mluvil, byl vsazen do vězení a měl tam tak dlouho sedět, dokud
paličku králi nevydá.
Sluhové mu každý den nosili chleba a vodu, jak to ve vězení bývá, a
slyšeli, jak sedláček celé dny naříká:
„Ach, kdybych byl svoji dcerku poslechnul! Ach, kdybych byl svoji
dcerku poslechnul!“
Tak šli před krále a vše mu vypověděli, že vězeň celé dny nic nejí a
nepije a jen naříká. Tak král sluhům přikázal, aby sedláčka
přivedli; a pak se ho král zeptal, proč celé dny volá: Ach, kdybych
byl svoji dcerku poslechnul!
„Copak ti to tvoje dcera řekla?“
„Ona mi radila, abych vám ten hmoždíř nenosil, dokud i paličku
nenajdu.“
„Máš chytrou dceru, rád bych ji viděl.“
Tak musela Doubravka před krále a on se jí ptal, zda je tak chytrá,
a řekl jí, že on jí dá hádanku a když ji uhodne, pak si ji vezme za
ženu. S tím Doubravka souhlasila, že bude tedy hádat.
Tu řekl král:
„Přijeď na zámek ani nahá ani oblečená, ani pěšky ani na voze, ne po
cestě ani mimo cestu, a když tohle dokážeš, ožením se s tebou.“
Tak přišla Doubravka domů, svlékla se donaha, neoblékla si však nic,
nýbrž vzala rybářskou síť a tu omotala kolem sebe, a tak nebyla
nahá. Vypůjčila si za peníze osla, kterému uvázala za ocas rybářskou
sít, do které si sedla. Osel ji pak za sebou i smýkal, a tak nešla
ani nejela. Osel musel jít v kolejích, které vyjezdily na cestě
těžké formanské vozy, takže se země dotýkal jen částí kopyt, a tak
nebyl na cestě ani mimo ni.
A když takto na zámek dorazila, král ji řekl, že jeho hádanku
správně rozluštila a vše splnila. Pak propustil jejího otce z
vězení, vzal si Doubravku za ženu a zaopatřil ji po královsku.
Uběhlo několik let a jednou se stalo, že sedláci vezli na zámek na
vozech dřevo, aby ho prodali, někteří měli zapřažené koně a jiní
zase voly. Byl tam i sedlák, co měl tři koně a jedné kobyle se
narodilo v tom čase hříbátko a uteklo pryč a lehlo si mezi dva voly,
kteří u jiného vozu leželi.
Když se sedláci vrátili ke svým povozům, nastal velký povyk a svár,
a ten, co byli voli jeho, si chtěl hříbátko ponechat a řekl, že se
volům narodilo; ale ten druhý pravil, že takto to být nemohlo, že
jeho kobyla to hříbátko porodila. Ten křik dolehl až ke králi a ten
tak rozhodl, že tam hříbátko patří, kde ulehlo a dostal je sedlák s
voly.
Ten druhý vyšel ven a plakal a naříkal nad svým hříbátkem. Tu
uslyšel, že prý královna je velmi milostivá, protože taky pochází ze
selského rodu; šel tedy k ní a prosil jí, aby mu pomohla hříbátko po
právu dostat zpět.
Tu ho mladá královna prosila, aby ji nikdy nevyzradil, že ona mu
byla poradila a pak mu řekla, že na zítří, až bude král konat
přehlídku stráží, má na cestě rozhodit rybářskou síť, jakoby lovil
ryby.
Sedlák učinil, jak mu byla Doubravka poradila a druhého dne se na
jedno vyprahlé místo u cesty postavil a čekal na krále. Když král
projížděl kolem, poslal sluhu, aby se vyptal, co to tam ten bláznivý
muž provádí.
Posel se sedláka ptal a ten mu pravil, že chytá přeci ryby. Ale
sluha pravil, že tu není voda, a tak sedlák odvětil:
„Když mohou mít volové hříbátko, proč bych nemohl na úhoru rybařit?“
Posel běžel ke králi a vše mu vypověděl, a tu nechal král sedláka
přivést a řekl, že to nemá ze své hlavy, že mu to musel někdo
poradit. Ale sedláček nechtěl královnu vyzradit a jen drmolil: „Bůh
chraň!“
Tu ho král nechal položit na otep slámy, a tak dlouho tlouci a
trýzniti, dokud neprozradil, že tu radu má od královny.
Když se král vrátil domů, osopil se na Doubravku:
„Tak falešně ses ke mně zachovala, nechci tě více za ženu; tvůj čas
tady vypršel, vrať se tam, odkud jsi přišla, do své selské chalupy.“
Pak jí ještě milostivě dovolil, že si může na rozloučenou vzít to,
co je jí na zámku nejmilejší. Královna ho políbila na rozloučenou a
pak pravila, že si ještě připijí a připravila králi silný uspávací
nápoj; a když si připili, ona se napila jen trošku, kdežto král
vypil vše až do dna a za chvíli upadl do hlubokého spánku.
Královnička zavolala sluhy a společně svého manžela zavinuli do
lněného ubrusu a dopravili domů do otcovy chalupy.
Doubravka položila krále do postele, kde ještě den a celou noc spal,
než se byl probudil a zvolal:
„Bože, kde to jsem?“ a volal své sluhy, ale žádný nepřišel.
Konečně přišla Doubravka k posteli a pravila mu, že ona si jen vzala
domů to, co je jí na zámku nejdražší.
Tu se králi kutálely po tvářích slzy dojetí a vzal Doubravku za ruce
a že ona je jeho jediná ji pravil. Vzal ji opět na královský zámek a
tam pak spolu šťastně žili do konce svých dní.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.