V městě Muromě byl jeden sedlák a měl syna,
říkali mu Ilja Muromec. Ten si jednou sedl, jako děti sedají, třicet
let, potom vstal a chodil, cítě v sobě sílu velikou, i udělal si
zbroj bojovnickou a osedlal dobrého koně. Potom prosil otce a matku,
aby jej pustili do slavného města Kyjeva k bohu se pomodlit a
knížeti Vladimírovi Kyjevskému se poklonit. Otec i máti mu dali na
cestu své požehnání a Ilja Muromec jel.
Když přijel do tmavého lesa, přepadli jej loupežníci, chtíce mu vzít
dobrého koně; Ilja však pustil na ně kalenou střelu a loupežníci se
mu poddali. I propustil je s napomenutím, chtějí-li živi býti, aby
se toho více neopovažovali.
Když přijel k městu Černigovu, stálo tu veliké vojsko nevěřících,
chtíc města dobýt, chrámy boží zničit a vojvodu černigovského
zajmout.
Ilja oddav se vůli boží počal pro víru křesťanskou nepřátele kopím
zabíjet, a všecky je pobiv, careviče nepřátelského zajal a do města
dovedl. Tu měšťané i kníže černigovský slavně jej přijali,
vyčastovali a propustili dále.
Od Černigova jel Ilja Muromec k městu Kyjevu přímou cestou, kterou
již třicet let obléhal Slavík loupežník, nepropouštěje nikoho; a
nezabíjel mečem, nýbrž svým hvizdem loupežnickým. Když Ilja vyjel do
pole, viděl stopy jeho, i jel po nich, až přijel do lesů brjanských
bahnitých, k řece Smorodince.
Slavík loupežník, tuše svůj konec a neštěstí, nechtěl Ilju k sobě
připustit na dvacet verst, i zahvízdal silně; ale srdce bohatýrské
se nepostrašilo. Potom na deset verst ještě silněji zahvízdal, až z
toho hvizdu pod Iljou kůň klopýtnul. I přijel Ilja Muromec až pod
samé hnízdo, které vystavěno bylo na dvanácti dubech; a Slavík
loupežník, na hnízdě sedě, vší silou zahvízdal, chtě ho usmrtit.
Ilja položil kalenou střelu na svůj tuhý luk a spustil na hnízdo
Slavíkovo, i vystřelil mu pravé oko; Slavík loupežník svalil se z
hnízda jako ovesný snop.
Ilja pevně ho přivázal ke svému ocelovému třmenu a jel ke slavnému
městu Kyjevu. Na cestě stály dvory Slavíka loupežníka, a když Ilja
přijel k nim, hleděly z oken loupežníkovy tři dcery.
Dcera nejmladší, spatřivši ho, zavolala své sestry:
"Hle, náš tatíček jede s kořistí a veze k nám chlapa přivázaného ke
třmenu."
A starší dcera pohleděvši hořce zaplakala:
"Nejede to náš tatíček, než nějaký člověk neznámý a veze našeho
tatíčka!"
I zavolaly na své muže, aby jeli proti tomu člověku a tatíčka mu
vzali. Mužové jejich, silní jonáci, vyjeli proti Iljovi na dobrých
koních, chtíce jej vzít na ostrá svá kopí. Ale Slavík loupežník řekl
jim:
"Zeťové moji milí, nechtějte v hanbu přijít, a nedrážděte takového
silného bohatýra, je-li vám život milý; raději ho pokorně pozvěte do
domu mého na číši zeleného vína."
Na prosbu jejich zahnul Ilja do domu, neznaje jejich zlobu. Starší
dcera vytáhla vzhůru na řetězích železný práh, chtíc jej na něj
spustit; ale Ilja, spatřiv ji na vratech, probodl ji kopím.
Když přijel do města Kyjeva na knížecí dvůr, ptal se ho kníže
kyjevský, kterak mu říkají a odkud je rodem, a uslyšev, že z města
Muroma, tázal se dále, kterou cestou přijel. Ilja vypravoval, že jel
na Černigov a že tu porazil vojsko nevěřících; pak odtud že jel
přímou cestou a zajal silného Slavíka loupežníka a přivedl s sebou.
Tu rozhněval se kníže Vladimír a řekl:
"Co lžeš?"
Uslyševše to, bohatýři Aleša Popovič a Dobryně Nikitič šli se na
Slavíka loupežníka podívat a ujistili knížete, že skutečně tak.
Tehdy přikázal kníže přinést Iljovi číši zeleného vína.
I zachtělo se knížeti uslyšet loupežnický hvizd. Ilja zavinul
knížete i s kněžnou v kožich sobolí, a vzav je pod paži, zavolal
Slavíka a přikázal, aby zahvízdal polohvizdem slavičím. Ale Slavík
loupežník zahvízdal celým hvizdem loupežnickým a ohlušil bohatýry
tak, že upadli na zem. A za to Ilja Muromec ho zabil.
Ilja se pobratřil s Dobryněm Nikitičem a pak si dali osedlat koně a
vyjeli si do pole. Jezdili tři měsíce a žádného odpůrce nenalezli;
až tu potkali pocestného žebráka: měl houni na sobě, vážila padesát
pudů, klobouk devět pudů těžký a berlu deset sáhů dlouhou. Ilja
rozjel se na něj, chtěje s ním zkusit svou sílu.
Uviděv jej, žebrák řekl:
"Hoj, Iljo Muromče, což se nepamatuješ, že jsme spolu chodili do
školy? A nyní se na mě, na žebráka, rozjíždíš jako na nějakého
nepřítele! A to nevíš, že na slavné město Kyjev přišlo veliké
neštěstí: přijel nevěrný silný bohatýr, nečistý Idolisko, hlavu má
jako pivní kotel a záda na sáh, brvy od sebe na píď, uši od sebe na
kalenou střelu, a sní pokaždé býka a vypije kotel piva; a kníže
kyjevský velmi toho lituje, žes ho v takové nesnázi opustil."
Ilja vzal na sebe žebrácký oděv a jel přímo na knížecí dvůr a
zavolal hlasem bohatýrským:
"Hoj, kníže kyjevský, pošli mně, pocestnému žebrákovi, almužnu."
Spatřiv to kníže, řekl:
"Pojď ke mně do pokojů, žebráku, dám ti jíst a pít a na cestu dar ve
zlatě."
I vešel žebrák do pokojů a stál u pece, dívaje se.
Idolisko chtěl jíst. I přinesli mu celého býka pečeného, a on jej
snědl i s kostmi. Potom chtěl pít. Přineslo mu dvanáct lidí kotel
piva a on, vzav jej za uši, celý vypil.
I řekl Ilja Muromec:
"Můj tatíček měl nestřídmou kobylu, přežrala se a zdechla!"
Idolisko nemohl to snést a řekl:
"Hoj, ty žebráku pocestný, co mě popichuješ? Třeba mi tě jen do ruky
vzít a druhou připlácnout, a bude omáčka! Však nejsi, jaký byl u vás
Ilja Muromec: a já bych se i s tím potkat chtěl!"
"Tedy viz, jaký je!" řekl Ilja Muromec, a odhodiv klobouk, udeřil ho
do hlavy jen polehoučku - a stěnu domovní jím prorazil, a pak vzal
trup a vyhodil tou děrou ven.
A kníže za to poctil Ilju Muromce pochvalou velikou a přijal jej
mezi silné, mohutné bohatýry.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.