Byli jednou tři tovaryši, kteří se v cizině
náhodou sešli, a stesk po milované vlasti z nich udělal dobré
kamarády. Ti starší dva byli kotláři a pocházeli z jedné vesnice,
ten nejmladší Bernhard byl truhlář, dítě chudých lidí, kteří už
dávno zemřeli.
Nyní zůstávali ti tři tovaryši na práci již několik let v obrovském
cizím městě. Celý týden skrze vysoké domy nebe ani nezahlédli a
málem nevěděli, jak vypadá les či hora. Tak jejich touha po domově
pozvolna sílila, až se jednoho dne svým mistrům se služby vyvázali,
zabalili svoje tlumoky a vandrovali domů.
Častokráte pochodovali dnem i nocí, a protože svoje úspory chtěli
přinést pokud možno všechny domů a zrovna bylo léto, tak nechávali
hostince bez povšimnutí a nocovali raději v matičce přírodě.
Tak nocovali jednou
opět po dlouhém
deštivém dni v lese,
našli si před větrem
chráněnou skulinu ve
skále a rozdělali
oheň, aby si mohli
usušit šaty. Měli to
tak ujednáno, že se
vždy dva ke spánku
uloží a ten třetí
bude na stráži
udržovat oheň.
Bernhard měl první
hlídku, když oheň
pozvolna dohoříval,
šel do lesa, aby
našel další suché
dřevo. Zatímco se
stále vzdaloval od
tábořiště, oheň
zcela vyhasnul a on
nemohl najít v té
úplné temnotě cestu
zpět. Dlouhé hodiny
bloudil koldokol tím
lesem. Nakonec
uviděl mezi kmeny
svítit světlo, šel k
němu a přišel ke
starému loveckému
zámečku. Vešel
dovnitř, klepal na
všechny dveře a
volal, ale nikdo se
neozval. V poslední
komnatě hořelo
světlo, v krbu
praskal oheň,
uprostřed stál stůl
a v rohu čerstvě
povlečená postel.
Tak si tam Bernhard
lehnul, aby si
odpočinul.
Když zrovna usínal,
uslyšel pojednou
někde blízko kokrhat
kohouta. Vstal a
prohledal pokoj až
do posledního
koutku, ale nikde
kohouta neobjevil.
Sotva ulehnul zpět
do postele, kohout
zakokrhal podruhé.
Bernhard byl
jistojistě
přesvědčen, že
kokrhání se ozvalo v
místnosti, ale mohl
hledat, jak dlouho
chtěl, žádného
kohouta nenalezl.
Lehl si znova a
dával pozor a
opravdu, když se
nechal kohout slyšet
do třetice,
pozoroval zřetelně,
že kokrhání vychází
ze stolu.
Vyskočil z postele,
otevřel zásuvku
stolu a opravdu,
uvnitř seděl kohout.
Velký kohout s péry
z ryzího zlata.
„Ty mi jdeš do
rány!“ pomyslil si
Bernhard, vytáhnul
nůž a chtěl kohouta
zabít a upéci, neboť
měl veliký hlad.
Tu se jal pojednou
kohout mluvit jako
člověk:
„Nechej mne žít!
Vytáhni si raději
jedno ocasní péro, s
tím si můžeš vše, co
si budeš přát,
jednoduše opatřit.
Stačí když to tím
brkem napíšeš a hned
se tak stane. Ale na
jedno nesmíš nikdy
zapomenout, nesmíš
nikdy nikomu o tom
péru říci.“
Kohout to ani
nedořekl, když mu
již Bernhard z ocasu
vytrhnul jedno zlaté
péro a napsal s ním
na desku stolu:
„Přeji si kus pečeně
a láhev vína k
tomu.“
V mžiku stálo obojí
na stole a on si
nechal výtečně
chutnat. Když byl
sytý, napsal:
„Přeji si, aby oheň
na našem tábořišti
opět hořel, aby moji
kamarádi tvrdě spali
a abych já tam ihned
byl.“
Sotva poslední
písmenko dopsal,
stál před svými
spícími druhy a oheň
vesele plápolal.
Když se ti dva
kotláři ráno
probudili, ptali se
kamaráda, proč je
neprobudil a celou
noc držel tu stráž
sám.
„Ale vy jste tak
dobře spali, že jsem
vás nechtěl budit;
nyní ale myslím,
pojďme dál!“
O návštěvě starého
lesního zámku a
zlatém kohoutím brku
nepronesl Bernhard
ani slovo, protože
kohout mu to přeci
zapověděl.
Po několika dnech,
když ten ohromný les
stále neměl konce,
zůstal jednou
Bernhard zpět za
ostatními a napsal
rychle na hladký
kmen stromu:
„Přeji si, abychom
byli brzy v naší
vlasti, a to ve
vesnici těch
kotlářů.“
Netrvalo to ani
čtvrt hodiny a ten
les skončil a ocitli
se úplně v jiné
krajině. Náhle
zůstal jeden z
kotlářů překvapeně
stát a radostně
volal na kamaráda:
„Podívej se pořádně!
Hory, údolí a ta
vesnička támhle! To
je náš domov!“
„Ano, opravdu!“
vykřikl ten druhý:
„Ani tomu nemohu
uvěřit, neboť sotva
před půl hodinou
jsme byli vzdáleni
od domova na míle
daleko. Ale na
puntíček přesně jako
naše vesnička nemůže
jiná další na světě
vypadat.“
„Ne, ne, bratříčku,
to opravdu nemůže!“
řekl ten první: „Co
čtyři oči vidí, to
musí být pravda, to
nás sem jistě
přičarovala nějaká
dobrá víla!“
Bernhard, který to
dobře věděl, ale
neřekl ani slova a
jen se potají
usmíval. Ti dva
druhové, kteří se
samou radostí
nemohli udržet,
protáhli svůj krok
jako žebrák, co
pospíchá na
posvícení, Bernharda
vzali mezi sebe a
zpívající a
pískající kráčeli
domů.
„Tady zůstaneme po
všechny naše časy!“
řekli: „A ty
kamaráde, jak to
zamýšlíš? Zůstaneš
tu s námi a otevřeš
si tu dílnu?“
Ale Bernhard zavrtěl
hlavou a řekl, že
svoje štěstí ještě
jinde vyzkouší.
Rozloučil se s nimi
a vandroval dál do
světa.
Po dlouhém,
předlouhém čase
přišel do velkého
krásného města. Tam
slyšel z vyprávění
lidí, že jediná
dcera zdejšího krále
je již mnoho let
nemocná a nikdo ji
nedokáže pomoci.
„To je smutné, že
princezna musí
umřít.“
Pomyslil si Bernhard
a vydal se na cestu
k zámku, kde se
nechal ohlásit u
krále. Vydával se za
cizího doktora,
který si přál
princeznu vidět a
sliboval, že ji
vyléčí. Ale král už
žádnému doktorovi
nevěřil a odmítnul
jej přijmout.
Bernhard se nenechal
jen tak odbýt a
nedal pokoje, dokud
mu král konečně
svoji dceru
nedovolil navštívit
a předepsat ji lék.
Bernhard šel s
uctivým pozdravením
k princeznině
posteli, napsal svým
zlatým brkem na
cedulku jméno jedné
léčivé byliny a přál
si k tomu, aby se jí
do rána trochu
ulevilo.
A podívejme! Již
druhého dne se
dostavilo zřetelné
zlepšení a na
královském zámku
díky tomu zavládla
velká radost.
Při druhé návštěvě
předepsal Bernhard
nemocné další recept
a přál si, aby jí
bylo ještě lépe. A
opravdu! Princezně
bylo den ode dne
lépe, že se stěží
mohla dočkat toho,
až doktor zase
přijde.
Při třetí návštěvě
ji předepsal opět
nový lék a přál ji
úplné uzdravení..
Neuplynuly ani tři
dny a princezna byla
čilá a zdravá jako
rybička v rybníce a
nevěděla, jak
nejlépe by svému
zachránci poděkovala
a lásku mu
projevila, neboť
byla najisto
přesvědčena, že měla
zemřít.
Také král byl rád a
celý šťastný, že má
opět své milované
dítě a chtěl tomu
doktorovi dát jako
odměnu celou měřici
zlata. Ale Bernhard
si žádnou odměnu
nevzal, jen nepatrný
zlatý prstýnek,
který si princezna
stáhla s prstu a
navlékla mu při
loučení na ruku.
Zanedlouho nato
řekla princezna
otci:
„Jsem zase úplně
zdravá, jsem mladá a
životaplná, nechci
umřít jako stará
panna, nýbrž se chci
vdát.“
Tím se král potěšil
a řekl:
„Tvé přání mě těší,
moje milované dítě.
Řekni mi, koho bys
ráda za muže a máš
ho mít.“
„Žádného jiného
nechci než toho
doktora, co mne
vyléčil!“ řekla
princezna.
Nad touto odpovědí
se král příliš
nezaradoval a
nejraději by své
slovo vzal zpět.
Protože však svoji
dceru nadevše
miloval, rozeslal na
její přání po zemi
posly, aby doktora
vyhledali. Po
krátkém čase jej na
cestách našli a
přivedli na
královský dvůr. Tam
ho král zaslíbil své
dceři a brzy slavili
svatbu.
A tak aby mohl žít
jako princ, přál si
Bernhard pomocí
zlatého brku
nesmírné poklady.
Nechal si též
postavit nádherný
zámek s obrovským
parkem.
„Nyní už nevím, co
bych si tak mohl
více přát.“ pomyslel
si a ukryl své zlaté
kohoutí péro do
jedné schránky za
obrazem na zdi.
Žádnému člověku se
do té doby o
kouzelném brku
nezmínil ani nikomu
na oči ještě
nepřišel, tak mu to
přeci kohout
přikázal a on mínil
dané slovo dodržet.
Ale jeho žena mu
nedala dnem ani nocí
pokoje o otázkou,
jaký že to byl
tajuplný prostředek,
který ji z její
smrtelné nemoci
vyléčil. Dlouho dobu
jejím prosbám
odolával, ale
protože ji ze srdce
miloval a nechtěl
před ní mít žádné
tajemství, nakonec
povolil a vypověděl
jí vše, nakonec jí i
ukázal místo, kde
kouzelný brk ukryl.
Ale co se nyní
nestalo!
Princezna nemohla to
tajemství udržet,
nýbrž ho svěřila
svému otci.
„Je to přece můj
otec, tomu to mohu
říci.“
Myslila si ve své
nevinnosti a
vyprávěla mu celý
ten příběh o
kouzelném kohoutím
brku. Král, který
nemohl svého zetě
ovšem snésti a
pohrdal jím, protože
byl nízkého původu,
ihned zosnoval
zlověstný plán.
Tajně v noci ze
skrýše vytáhnul ono
kouzelné kohoutí
brko a napsal jím
cedulku:
„Přeji si, aby bouře
vzala muže mé dcery
a odnesla ho
doprostřed širého
moře!“
V okamžení se zvedla
bouře, popadla
Bernharda do svých
černých perutí a
vrhnula doprostřed
moře na pirátskou
loď. Piráti ho vzali
s sebou a když po
dlouhé dobrodružné
plavbě dorazili do
jednoho cizího
přístavu, prodali
Bernharda za pěkný
peníz jednomu
šlechtici.
Bernhard pak musel
celý rok sloužit na
zámku jako pacholek,
ale protože byl
pilný, věrný a
spolehlivý, udělal z
něj šlechtic po čase
svého komorníka a
později dokonce
přítele. Také
šlechtická slečna v
něm našla zalíbení a
uprosila nakonec
svého otce, aby si
mohla komorníka vzít
za muže.
I když měl Bernhard
tu krásnou dívku ze
srdce rád, nemohl se
dlouhý čas
rozhodnout k tomu,
aby řekl své ano.
Byl přece ženatý s
princeznou a stále
choval naději, že se
k ní vrátí. Ale
plynul rok za rokem,
bez toho ze by se
jeho naděje
vyplnily, nakonec
tedy souhlasil a
slavili svatbu.
Jednoho dne plul
Bernhard v loďce po
moři a vesloval
právě zpět ke břehu,
když tu se přihnal
prudký vichr, loďku
popadnul a hnal ji
dál a dál na širé
moře, dokud konečně
po mnoha dnech
nepřistála na
protilehlém břehu
moře. Tu Bernhard s
radosti uviděl, že
se ocitl blízko
hlavního města, kde
stál královský
palác.
„Jak se moje
milovaná žena,
princezna, asi
zaraduje, až budu
zase konečně u ní.“
myslil si Bernhard a
vydal se ihned na
cestu k městu.
Ale u městské brány
byl zajat stráží a
předveden před
krále. Ten ihned
poznal nenáviděného
zetě a nechal ho
uvrhnout do temného
žaláře, kam nepřišlo
ani slunce ani
měsíc.
Dlouhé měsíce seděl
Bernhard v temné
zapáchající kobce a
ztratil veškerou
naději, že ještě
někdy spatří
zlatavou záři
slunce.
Tu přilétlo jednoho
dne skrze úzký
zamřížovaný otvor
něco zářivě jasného
a takto na něj
promluvilo:
„Bernharde, kde tě
to nalézám? Já jsem
ten kohout, co ti
prve zlatý brk
daroval. Pročpak jsi
nemlčel, jak jsem tě
byl žádal?“
Tu si mu Bernhard
postěžoval na svůj
osud a prosil ho
úpěnlivě, aby mu
ještě jedenkráte
pomohl.
„Nu, marně tě prosit
nenechám!“ řekl
kohout a daroval mu
druhé zlaté brko,
které také plnilo
přání.
Když mu Bernhard
poděkoval, tu záře
zmizela a žalář zase
potemněl.
„Nyní mi musíš, můj
dobrý brku, pomoci.“
řekl a napsal jak
nejlépe uměl na
drsnou stěnu
vězeňské cely svá
tři přání:
„Přeji si, aby to
první zlaté brko
zmizelo ze světa.
Pak si přeji, aby
můj tchán jako chudý
tovaryš musel až do
konce svých dnů
světem vandrovat. Do
třetice si přeji,
abych byl ještě dnes
u své milované
ženy.“
Sotva to dopsal,
uviděl krále bosého
a oděného v hadrech
s ranečkem na
zádech, jak kráčí
pryč zámeckou
branou; už ho nikdy
nikdo neviděl. V
dalším okamžiku
seděl Bernhard na
sametové sesličce
nahoře v zámku vedle
své ženy.
Objali se a
políbili, plakali
štěstím a od těch
dob zůstali pospolu
jako král a
královna.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.