Byla jednou jedna čarodějka, která měla tři syny;
a oni se milovali bratrskou láskou, však matka jim nedůvěřovala a
myslela si, že ji chtějí o kouzelnou moc oloupit. Proto proměnila
toho nejstaršího v orla, který musel žít ve Skalistých horách;
mnohokrát ho pak viděli kroužit ve velkých kruzích na nebi, aby se
pak náhle vrhal dolů.
Druhého syna proměnila ve velrybu, která žije v hlubokém moři, a
viděli ji, jak každou chvíli vypouští do výše mohutný vodotrysk. Oba
synové se mohli změnit opět v lidi pouze na dvě hodiny denně.
Ten třetí syn, Hanuš zvaný, se vylekal, že by mohl být také v nějaké
divoké zvíře proměněn, třeba medvěda nebo vlka, a tajně z domu
utekl. Slyšel, že na Slunečném zámku žije zakletá princezna, která
už dlouho toužebně čeká na vysvobození.
Však
každý odvážlivec musel dát v
sázku svůj život, již dvacet tři
mladíku vzalo smutný konec, už
jen poslední pokus zbyl, pak už
nikdo přijít na zámek nesměl.
Hanušovo srdce bylo beze
strachu, tak se rozhodl najít
Sluneční zámek. Dlouhý čas
putoval a nalézt ho se mu
nedařilo. Jednou dorazil do
hlubokého lesa a nemohl najít
cestu ven. Konečně uviděl v
dálce dva obry, kteří na něj
mávali rukama, a když byl až k
nim přišel, řekli mu:
„Hádáme se tu o jeden klobouk,
komu má patřit, a protože oba
jsme stejně silní, nemůže jeden
druhého přemoci. Vy malí lidé
jste chytřejší jako my, proto
chceme ponechat rozhodnutí na
tobě.“
„Jak se můžete hádat o obyčejný
klobouk?“ podivil se Hanuš.
„To ještě nevíš, on má tu
vlastnost, že je to kouzelný
klobouk, kdo si jej nasadí, kde
si přeje, jen si na to pomysli,
hned se tam ocitne.“
„Dejte mi ten klobouk!“ řekl
Hanuš: „Já kousek cesty
poodejdu, a když na vás zavolám,
tak poběžíte o závod, kdo u mne
první bude, tomu bude klobouk
patřit.“
Hanuš si nasadil klobouk a šel
pryč, jak ale myslel na
princeznu, na obry zapomněl a
šel stále dál a dál. Najednou si
vzpomněl na klobouk a zvolal:
„Ach, chtěl bych být na
Slunečním zámku!“
A sotva byla ta slova z jeho rtů
splynula, stál na vysoké hoře
před branou Slunečního zámku.
Vešel dovnitř a procházel
komnatami, až v té poslední
našel princeznu. Ale jak se
polekal, když ji spatřil, měla
popelavě šedý obličej plný
vrásek, kalné očí a rudé vlasy.
„Ty jsi ta princezna, jejíž
kráse je známá celému světu?“
zvolal Hanuš.
„Ach.“ odpověděla mu: „ tohle
není moje pravá tvář, oči lidí
mě vidí ošklivou, když chceš
vědět, jak opravdu vypadám, tak
se podívej do zrcadla, které
nedokáže nelže, ukáže ti můj
pravdivý obraz.“
Hanuš tedy vzal do ruky zrcadlo,
podíval se do něj a uviděl
krásnou dívku, jakou svět kdy
mohl spatřit, a také uviděl slzy
bolesti a smutku, které jí
stékaly po tvářích. Tu řekl:
„Jak tě mohu vysvobodit? Žádné
nebezpečí mě neodradí.“
Princezna mu odvětila: „Když se
ti podaří získat křišťálovou
kouli přinést ji čaroději, který
v ní má ukrytou svoji kouzelnou
moc, pak dostanu opět svoji
tvář. Kolik jich už zemřelo, a
ty jsi tak mladý.Velmi mě
rmoutí, že tě uvádím do takového
nebezpečí.“
„Nemůže mě nic zadržet, jen mi
pověz, co musím učinit.“ řekl
Hanuš.
„Tedy ti vše povím, musíš sejit
z téhle hory dolu k prameni,
který z pod ní vyvěrá a tam
uvidíš stát divokého zubra, se
kterým musíš bojovat. A když
budeš mít štěstí a zabiješ ho,
tu z něj povstane ohnivý pták,
který nese ve svém těle ohnivé
vejce, a právě v tom vejci jako
žloutek leží ukryta křišťálová
koule. Ohnivák vejce pevně drží,
neboť kdyby upadlo na zem, začne
hořet a spálí všechno ve své
blízkosti, samo se také roztaví
a s ním i křišťálová koule, pak
bude veškerá tvoje námaha
zbytečná.“
Hanuš sešel k prameni, kde na
něj zubr s velkým řevem
zaútočil. Po dlouhém boji mu
Hanuš vrazil meč do těla a
skolil jej. V tom okamžení z něj
povstal ohnivý pták a chtěl
uletět pryč, ale orel, brat
Hanušův, se náhle objevil mezi
mraky a snesl se dolů a zahnal
ohnivého ptáka nad moře, kde na
něj zle útočil zobákem, až
ohnivý pták v té tísni vejce
upustil. Vejce neupadlo do moře,
nýbrž na jednu rybářskou chýši,
která stála na břehu a hned se
vyvalil dým a začaly šlehat
plameny. Tu se zvedly na moři
velké vlny, chýši zaplavily a
oheň uhasily.
Tu druhý bratr Hanušův jako
velryba připlul a vodu do výše
vytrysknul. Když byl oheň takto
uhašen, našel Hanuš vejce, které
nebylo roztaveno, jen skořápka
byla, jak na ni studena voda
natekla, popraskaná a Hanuš
vyndal neporušenou křišťálovou
kouli.
Když přišel k čaroději a
křišťálovou kouli mu ukázal, ten
mu pravil:
„Moje moc je ztracena, ty jsi
nyní králem na Slunečním zámku,
také tví bratři opět nabudou své
lidské podoby.“
Pak Hanuš spěchal k princezně, a
když byl do komnaty vstoupil,
uviděl ji v celé její kráse a
pak si v zaslíbení prsteny
vyměnili.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.