Velká vrána ukradla kus sýra a
odletěla na větev stromu, aby ho v klidu snědla. Šla
kolem liška a sýr ucítila. Zastavila se pod stromem a
sliny se jí sbíhaly. "Sýr," řekla. "Mňam. To bych si
dala... kdybych mohla...," říkala si v duchu, polykala a
přemýšlela, jak se sýra zmocnit.
Po malé chvíli se začala k vráně lísat: "Ty jsi ale krásná vrána. V životě jsem neviděla tak velkého a silného ptáka. Jaké máš pěkné a lesklé peří! A jaké štíhlé nohy, to je znak vznešeného ptáka! A jaký královský zobák! Ano, tak je to: zobák krále! Ty se musíš stát králem ptáků." Když vrána uslyšela tak nadšená slova chvály na svou krásu, celá se nafoukla a vítězoslavně zamávala křídly.
Svým nejsladším hláskem liška pokračovala: "Jaké máš pěkné oči. Zdá se, že na sobě nemáš nejmenší chybičku! Jsi naprosto dokonalá." Vráně se v životě nedostalo tolika lichotek. "I když jsem neslyšela tvůj hlas," pokračovala liška, "jsem přesvědčená, že jen tak dokonalý tvor jako ty může mít nádherný zpěvný hlas."
Vrána, která až dosud blaženě hltala liščinu
chválu, pocítila při lichotivých slovech o svém hlasu pochybností.
Nikdy neslyšela, že by vrány byly skvělí zpěváci. Samozřejmě, že je
velice krásná vrána, ale že by to platilo i o jejím hlase? Liška
může mít pravdu. A vrána upřeně pohlédla ze stromu na lišku, která
právě říkala: "No tak, králi ptáků, poslechněme si tvou krásnou
písničku..."
Vrána zapomněla na opatrnost, otevřela zobák,
zhluboka se nadechla a nahlas zakrákala: "Krá, krá!" Kus sýra jí
vypadl ze zobáku. "Zasloužila jsem si to," řekla si liška, když si
pochutnávala na lahůdce. Pak si oblízla tlamu a znovu se obrátila k
vráně na větvi.
"Hloupá vráno! Ty jsi ten nejhloupější pták, jakého jsem kdy viděla.
Máš nejhorší hlas, jaký jsem kdy slyšela, ale hlavně jsi ten
nejhloupější pták na světě. A děkuju za sýr!" Pak, spokojená sama se
sebou, odběhla...
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.