Martin byl rybář. Žil na břehu oceánu a každé
ráno vyjížděl na širé moře lovit ryby. Vracel se večer a jeho úlovek
býval skromný. Martin ale ke svému životu mnoho nepotřeboval. Byl
sám. Nikoho neměl. Jednoho dne ho na moři překvapila velká bouře a
vítr odvál jeho loďku daleko na moře. Obrovské vlny loďku převrhly a
Martin spadl do vody.
Když už si myslel, že se jistojistě utopí nebo ho sežerou žraloci,
uviděl jak se před ním cosi třpytí. Z posledních sil se mu podařilo
doplavat až k tomu místu a zjistil, že je to hřbet velké
velryby.Její tělo bylo pokryto zlatou kůží. Martin se vyšplhal
velrybě na záda. Čekal, že se velký tvor za chvíli ponoří, jak to
mají velryby ve zvyku, a strhne ho sebou do černých mořských hlubin,
ale nestalo se to. Velryba se opatrně otočila a nabrala směr k
břehu.
Tam
Martina
lehce
setřásla,
pozvedla
hlavu z
vody,
jako by
se na
Martina
chtěla
ještě
před
rozloučením
podívat
, pak
máchla
ocasem a
zmizela
ve
vlnách.
Martin
stál na
břehu a
díval se
za ní. „Děkuju
ti,
zlatá
velrybo.
Nikdy ti
to
nezapomenu.
Budu na
tebe
stále
myslet.“
zavolal.
Druhý
den se
Martin
vypravil
do města
pro
dřevo na
novou
loď. V
hospodě
se
setkal
se svými
přáteli
a
vyprávěl
jim, co
se mu
přihodilo.
Brzy se
kolem
jeho
stolu
nahrnula
spousta
posluchačů
a
přicházeli
noví a
noví a
chtěli
slyšet o
velrybě
se
zlatou
kůží.
Příběh
se
donesl
až ke
králi a
ten si
nechal
Martina
zavolat.
Když
vyslechl
Martinovo
vyprávění,
povstal
z trůnu
a řekl:
„Kdybych
měl
tolik
zlata,
co se
třpytí
té tvé
velrybě
na těle,
byl bych
nejbohatším
mužem
pod
sluncem.
Půjdeš a
velrybu
pro mne
ulovíš.“
Martin
zbledl.Poklekl
před
králem a
ruku
položil
na
srdce.
„Odpusť
můj
pane,
ale
tvoje
přání
nemohu
splnit.“
řekl,
„Velryba
mi
zachránila
život a
já bych
měl jít
a zabít
ji?
Nemohu,
králi.
Nemohu.“
Král se
usmál.
„Bojíš
se,
Martine,
že bys
nedostal
za svou
práci
zaplaceno?
Dal bych
ti tisíc
zlatých.“
„Ne,“
odpověděl
Martin,
„Po
penězích
netoužím.
Nemohu
velrybu
zabít.“
A král
se
zamračil.
„Když
odmítáš
splnit
přání
svého
vladaře,
dám tě
zavřít
do
vězení.
Zůstaneš
v něm do
své
smrti,
pokud si
to
nerozmyslíš.“
Pohybem
ruky
přivolal
stráže a
ty
ubohého
Martina
odvedly
do temné
a
studené
cely v
hradních
sklepeních.
Ani okno
tam
nebylo a
tak
Martin
brzy
přestal
rozeznávat
noc a
den. Žil
ve
vězení
rok, žil
v něm
dva
roky.
Stýskalo
se mu po
denním
světle,
po
laskavém
slovu,
lidském
doteku,
stýskalo
se mu po
zelené
trávě,
čerstvém
dešti,
po
bučení
krav a
mňoukání
koček.
Když
končil
třetí
rok,
požádal
stráže,
které mu
nosily
jídlo,
aby
vyřídily
králi,
že jeho
přání
splní.
Král s
Martinem
k moři
vyslal
celé
vojsko.
Vojáci
se
rozestavěli
po
dlouhé
pláži a
namířili
svá kopí
na vlny,
které
připlouvaly
s
přílivem.
Na nebi
svítil
bílý
měsíc.
Martin
byl
ozbrojen
dlouhým
ostrým
nožem.
Věděl,
kde může
velrybu
smrtelně
zranit.
Věděl,
že stačí
jediná
dobře
mířená
rána.
Vstoupil
do
příboje
a
zavolal:
„Hej,
zlatá
velrybo,
hej moje
zachránkyně,
to jsem
já,
Martin.
Připluj
blíž.“
Nic. Jen
vlny dál
divoce
dorážely
na
písčitý
břeh.
Martin
zavolal
velrybu
podruhé.
Objevila
se až na
třetí
zavolání.
Vynořila
hlavu z
vody a
promluvila.
„Vím
Martine,
co musíš
udělat.
Nezlobím
se na
tebe.
Přeji
ti, abys
byl
šťastný.“
Martinovi
vstoupily
do očí
slzy.
„Jak
bych
mohl být
šťastný,
kdybych
tě
zabil?
Ani na
chvilku
bych se
nemohl
přestat
trápit
tím, že
jsem
zabil
bytost,
která mi
pomohla.
Co by to
bylo za
život?
Raději
vezmu
život
sobě,
než bych
zabil
tebe!“
řekl
velrybě
a
přiložil
si ostrý
nůž k
hrdlu.
Když se
ocel
dotkla
jeho
kůže,
ocitl se
Martin
náhle v
naprosté
tmě. Až
po
chvíli
pochopil,
že ho
velryba
spolkla
a on je
v jejím
břiše.
Cítil,
že se
velryba
noří
stále
hlouběji.
Když
dosedla
na
mořské
dno,
otevřela
tlamu a
Martina
vyvrhla
ven.
Martin
stál
před
tvorem,
kterého
dosud
žádný
smrtelník
nespatřil.
Hlavu
měl
podobnou
člověku,ale
místo
rukou
měl
obrovská
klepeta
a za
sebou
táhl
šupinatý,
dlouhý
ocas.
„Jsem
vládcem
oceánů.“
řekl
tvor.
„Jsem
nejmocnějším
pánem
nad vším
co žije
ve
slaných
vodách.
Viděl
jsem, že
jsi
dobrý
člověk,
že tvé
srdce
miluje
vše živé
a že
nedokážeš
ublížit
nevinnému.
Vyslov
přání a
pokud to
bude v
mých
silách,
splním
ti ho.“
Martin
nemusel
přemýšlet.
Uklonil
se
mocnému
pánu a
řekl:
„Chtěl
bych žít
na
takovém
místě,
kde si
lidé
navzájem
neubližují,
neválčí
mezi
sebou,
nezávidí
si,
nepomlouvají
se .. na
místě,
kde jsou
na sebe
všichni
hodní.“
Vládce
oceánů
potřásl
hlavou.
„Není na
světě
takové
místo.“
řekl „ V
každém
člověku
je
kousek
dobra a
kousek
zla.
Všude se
najdou
lidé,
kteří
jsou
hodní a
všude se
najdou i
ti,
kteří
jsou
zlí.
Jestli
chceš
žít mezi
lidmi,
musíš se
smířit s
tím, že
zlo
nezmizí.“
Mořský
pán se
odmlčel,
pak
pohlédl
na
Martina
a řekl:
„ Mohu
tě
obdarovat
perlami
a drahým
kamením,
ale není
v mé
moci
splnit
tvé
přání,
Martine.
Buď
zemři
nebo se
vrať
domů.
Nemusíš
se
rozhodovat
hned,
pobuď v
naší
říši pár
dní a
pak mi
řekni
svou
odpověď.“
Martin
zůstal
den, dva
a na
konci
třetího
dne
přišel
za
vládcem
slaných
vod.
„Rozhodl
jsi
se?“zeptal
se
vládce.
„Ano.“
přikývl
Martin.
„Stýská
se mi po
slunci a
po
stromech,
stýská
se mi po
lidských
hlasech,
dětském
pláči,
zpěvu
ptáků….chci
zpátky
na svůj
svět.“ A
odhodil
nůž,
který
měl
připásaný
u boku.
Vládce
moří se
usmál.
„Myslím,
že jsi
se
rozhodl
dobře,
Martine.
Než
odejdeš,
dám ti
jen
jedinou
radu a
to bude
můj dar.
Jdi do
největšího
města na
severu
tvé
země.
Jdi na
trh a
tam se
pozorně
dívej.
Najdeš
tam to,
co ti
pomůže,
abys byl
šťastný.“
Martin
se
uklonil,
rozloučil
se s
ctihodným
vládcem
a
velryba
ho ve
svém
břiše
vynesla
zpátky
na břeh.
Uběhly
už tři
dny od
chvíle,
kdy
stanul v
příboji
a volal
velrybu.
Vojáci
dávno
odešli a
oznámili
králi,
že
Martina
velryba
strhla
do
divokých
vod a on
se
utopil.
Nikdo ho
tedy
nepronásledoval,
když se
vydal na
cestu do
hor na
severu.
Do města
dorazil
před
polednem
devátého
dne
cesty.
Došel na
náměstí
a
rozhlédl
se po
tržišti.
Prodavači
a
prodavačky
měli své
zboží
rozložené
na
dřevěných
stolcích
i na
ubrusech
na holé
zemi.
Martin
se
procházel
mezi
stánky a
prohlížel
si
zboží. A
tu ji
uviděl.
Seděla
za
hromadou
zralých
melounů
a dívala
se na
něj.
Usmívala
se. Měla
dlouhé
hnědé
vlasy a
tmavé
upřímné
oči.
Martin
se
posadil
naproti
ní.
Dělila
je jen
hromada
melounů.
Martin
přes tu
hromadu
natáhl
ruku. „Jmenuju
se
Martin.“
řekl.
Dívka
vložila
svou
ruku do
jeho.
„Já jsem
Kateřina.“
řekla.
Brzy se
Kateřině
a
Martinovi
narodil
syn a
hned na
to i
dcera. A
Martin
byl
šťastný
tak, jak
mu to
přála
zlatá
velryba.
Přestěhoval
se s
rodinou
do domku
na
pobřeží
a
rybařil.
Večer
sedával
na
zápraží
svého
domu a
díval se
na
vzdouvající
se moře.
Zlatá
velryba
se už
ale
nikdy
neobjevila.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.