Za těch dávných časů, kdy víly ještě zapřahaly
jelínky do kočárů a trpaslíci bydlili v lese hned za chalupou, žil v
jedné vsi sedlák, který měl tři syny. Kryštofa, Filipa a Michala.
Kryštof a Filip pomáhali otci na poli i ve stodole, ale Michal ležel
celé dny za pecí. Lidé si o Michalovi myslili, že je hloupý. Michal
si nemyslil nic. Ležel za pecí a o nic se nestaral.
Otec byl už starý a byl by rád hospodářství rozdělil mezi syny. Jak
jim o tom řekl, začal se Kryštof s Filipem hádat. Oba chtěli pole
pod lesem, oba chtěli louku na stráni, stejnou stračenu i stejného
vraníka. Jenom Michal nechtěl nic. Ležel na peci a zíval.
"Tak vy tak?" povídal otec, "když nechcete hospodařit spolu, dám
celé hospodářství jednomu z vás. Kdo z vás mi převede do tří let
nejkrásnější a nejbohatší nevěstu, ten dostane všechno co mám.
Ostatní nedostanou nic."
Tak musili bratři do světa, i Michal musil dolů z pece a svázat si
raneček. Uložil si do něho kus černého chleba, kozí sýr a sváteční
oblek.
Za vsí přešli bratři na rozcestí. Kryštof řekl:
"Jdi, Michale, napřed, vyber si nějakou cestu."
Michal dlouho nevybíral, pustil se rovnou za nosem.
Kryštof s Filipem si řekli, že půjdou na opačnou stranu. Hloupý
Michal si jistě vybral nejhloupější cestu.
Michal se ani neohlédl, jen se díval před sebe. Divil se, jak je
svět veliký, a všechno se mu zdálo nové. Jak by ne, když tak dlouho
vylehával za pecí. Brzy se dostal do lesa, plného květin a ptáků.
Tady se Michalovi líbilo. Posadil se u potoka, rozbalil raneček a
dal se do jídla.
"Ach, čichám chlebíček, to je vůně, to je vůně," uslyšel pojednou za
sebou hlásek.
Michal se otočil a uviděl za sebou mužíčka v šedivém kabátku a
zelené čepičce.
"Když máš chuť, vezmi si se mnou," přistrčil Michal jídlo mužíčkovi.
Jedli oba a zapíjeli vodou z potoka. Michal při jídle vyprávěl, jak
ho doma neměli rádi a proč vlastně jde do světa.
"A to je mi líto, to je mi líto," povídal mužíček, "ale nic si z
toho nedělej." Vytáhl z kapsy hřeben a pročesal Michalovi vlasy.
Sotva je pročesal, hned se mu zatočily do kadeří.
"A teď si oblékni sváteční šaty," radil mužíček.
Michal se převlékl a byla radost na něho pohledět. Mužíček mu ukázal
cestu:
"Jdi Michale, pořád tudy, ani nalevo, ani napravo, vždycky
prostředkem."
Michal se vydal na cestu, jak mu mužíček poradil, a les byl hustší a
hustší. Teprve navečer vyšel Michal z lesa a stanul před nádhernou
zahradou. V zahradě někdo líbezně zpíval. Vrata do zahrady byla
otevřená, Michal vstoupil dovnitř a rozhlížel se. Všechno tu kvetlo,
vonělo a třpytilo se a na stromech uzrávalo ovoce, jaké Michal ještě
nikdy neviděl. Šel a obracel hlavu na všechny strany, až uviděl
besídku, z které zpěv vycházel. Když přišel blíž, zpěv zmlkl a z
besídky vyběhla krásná panna.
"Kdo jsi a co tu hledáš?" zeptala se Michala.
"To je dlouhé povídání," řekl Michal a začal panně vyprávět o
domově, o bratrech i o tom, proč musil do světa. Dlouho si povídali
a jeden druhému se zalíbili. Michal si myslil: Kde bych ve světě
našel takovou krásnou nevěstu?
Panna si myslila: Kdyby mě tenhle hezký mládenec požádal o ruku,
hned bych přikývla. Slovo dalo slovo a Michal a krásná panna si
řekli, že od sebe neupustí, ať se děje co se děje.
Zatím se setmělo a panna odvedla Michala do zámku. V zámku seděla na
trůně z květin matka krásné panny, mocná víla.
"Maminko," povídala panna, "vedu ti Michala. Nikoho jiného si
nevezmu za muže než jeho."
"Vím, o čem jste spolu rozmlouvali," řekla víla, "jen pozor,
dceruško, pozor. Dcery víl si nemají brát za muže lidské syny."
Ale krásná panna prosila a prosila, až víla svolila. Začali chystat
svatbu. Ze všech stran se sjížděly víly, rusalky přitančily ze svých
vodních zámků až do hodovní síně a skřítkové, průhlední, jako by je
někdo utkal z měsíčních paprsků, zpívali tak jemně a líbezně, že se
to ani vypovědět nedá. Michal nevěděl, kam se podívat dřív, co dřív
poslechnout. A což teprve, když začali nosit na stůl! Michal jakživ
taková jídla neviděl. Ochutnával ode všeho, dal si ještě jednou i
dvakrát a nakonec si ještě přidal. Pro jídlo skoro zapomněl na svou
krásnou ženu.
Svatba trvala sedm dní a sedm nocí. Osmého rána zámek ztichl. Víly
se vrátily do hor a do lesů, rusalky do jezer a do studánek a
skřítkové se rozběhli na palouky a do skal. Michal si žil jako pán.
Jenom se procházel se ženou po zahradě nebo po zámku, jinak neměl
nic na práci. A když se mu přece někdy zastesklo po domově,
zazpívala mu žena veselou písničku a bylo po stesku.
Tak žili nějaký čas jeden pro druhého a oba pro radost. Ale
Michalova žena se zamykala vždycky jednou za týden v komoře. Copak
tam asi dělá, přemýšlel Michal. Ale žena nechtěla nic prozradit.
Říkávala:
"Na to se mě, muži, neptej. Kdyby ses moje tajemství dověděl,
navždycky bychom se musili rozloučit."
Proč bychom se musili rozloučit, bručel si Michal a zvědavost ho
trápila víc a víc. Jen trošku se podívat do komory, jenom na malou
chviličku.
Jednou se žena zase zavřela do komory. Michal si pospíšil za ní,
potichu se sehnul ke klíčové dírce a podíval se dovnitř. Jak se
vylekal! Uprostřed komory stála jeho žena a měla kozlečí nohy. Když
se vzpamatoval, stál na louce a po zámku ani památky.
Teď se dal Michal do nářku, viděl, že měl ženu poslechnout. A jak
naříkal a zlobil se na sebe, kde se vzal, tu se vzal, před ním
mužíček v šedivém kabátku a zelené čepičce.
"Tys to pěkně provedl," povídal mužíček, "pročpak jsi byl zvědavý?
Lehko sis štěstí pokazil, těžko je budeš hledat. Jdi do světa a
hledej zámek se zlatou střechou. Žádný člověk o něm neví, ale snad
ti o něm poví slunce."
Mužíček domluvil a zmizel. Michal přestal bědovat. Co jsem pokazil,
napravím, řekl si. Když mi nemůže poradit nikdo jiný než slunce,
půjdu za sluncem. Ulomil si pěknou lískovou hůl a vydal se na cestu.
Putoval nalevo, putoval napravo, prošel světem tam a zpátky, ale
slunce nemohl najít. Často se mu zdálo, že k slunci už dochází, ale
tu se schovalo a ukázalo se na druhé straně. Někdy se obloha zatáhla
a slunce se mu ztratilo. Dlouho chodil, předlouho.
"Ten mužíček byl asi podařený ptáček," zlobil se Michal, "namluvil
mi, abych se vydal k slunci, a jistě se mi někde posmívá."
Huboval, ale šel dál a nezastavoval se.Najednou se začal kolem něho
vzduch ohřívat a bylo tepleji a tepleji. Pak uviděl nad lesem
velikou záři a mezi stromy něco svítilo jako oheň. Michal se rozběhl
tím směrem a musil přimhouřit oči - tolik světla se kolem něho
rozlilo. Za lesem stál průsvitný skleněný domeček, v domečku sedělo
slunce a předlo na kolovrátku nejkrásnější zlaté nitě. Hlavu mělo
ohnivou, plnou jisker, a šaty z purpurového hedvábí, čím dál dolů
temnějšího, a střevíce jako uhel. Michal by se byl rád vyptával, ale
nemohl se k slunci přiblížit. Ještě dva tři kroky a byl by uhořel.
Schoval se za křoví a volal:
"Slunce, sluníčko, všechno vidíš a o všem víš. Pověz mi, prosím tě,
kde leží zámek se zlatou střechou?"
Slunce zvedlo hlavu, plameny z něho vyšlehly, jako když se přihodí
do kamen suchý klest. Zasvítilo do všech koutů i koutečků, ale zámek
se zlatou střechou neuvidělo.
Obrátilo k Michalovi horkou tvář a povědělo:
"Zámek se zlatou střechou nemohu najít. Jestli se chceš dovědět
lepší zprávu, jdi za mým bratránkem, za Měsícem. Bratránek svítí v
noci a vidí, co nevidím já."
"Šel bych k Měsíci, ale neznám cestu!" zavolal Michal za křovím.
"Vrať se do lesa a jdi na tu stranu, kde je největší tma,"
odpovědělo Slunce a dalo se do předení zlatých nití, aby dohonilo,
co zameškalo.
Půjdu, řekl si Michal, půjdu, a kdybych měl do smrti chodit světem,
zámek se zlatou střechou musím najít. Vydal se na cestu tam, kde byl
nejtemnější les, a putoval devětkrát devět dnů a nocí. Po dlouhém
putování uviděl zvečera za kopcem stříbrné světlo. Obešel kopec a za
kopcem stál skleněný domeček. V domečku seděl střeček se stříbrnými
vlasy i vousy, na modrém kabátku se mu leskly stříbrné knoflíky a na
střevících stříbrné přezky. Skleněná světnice byla plná třpytivých
mušek, jako by drahokamy dostaly křídla a poletovaly kolem stařečka
sem a tam. Některé mušky vyletovaly z domečku ven a svítily
tisíckrát líp než svatojánští broučkové. A zima byla v té krajině,
že se Michal třásl jako osika.
"Copak mi chceš?" zeptal se stříbrný stařeček Michala.
"Ach milý stařečku, jistě jsi Měsíc," řekl Michal, "Slunce mě k tobě
posílá. Svítíš v noci a vidíš věci, které Slunce nevidí. Pověz mi,
prosím tě, kde leží zámek se zlatou střechou."
Měsíc si prohrábl stříbrné vousy, až se široko daleko rozlévala
třpytivá záře. Stříbrné mušky vyletěly z domečku a svítily jako o
závod. Stařeček se rozhlížel na všechny strany, rozhlížel se, ale
nadarmo.
"Nevím, nevím," povídal, "zámek se zlatou střechou nemohu najít.
Jestli se chceš dovědět lepší zprávu, jdi za mým bratránkem větrem.
Bratránek vítr věje i tam, kam se slunce ani měsíc nedostanou."
"Šel bych, ale neznám cestu," řekl Michal.
"Cestu poznáš podle červánků na obloze," odpověděl měsíc. "Můj
bratránek bydlí tím směrem."
Michal poděkoval, a když se na obloze ukázaly červánky, vydal se na
tu stranu. Za devětkrát devět dnů a nocí přišel k veliké hoře. Hora
měla čtyři vchody. Jeden nahoře, jeden dole, jeden vpravo a jeden
vlevo. Vítr seděl uvnitř a foukal hned z jednoho, hned z druhého
otvoru.
Michal se pustil k dolnímu vchodu, ale vtom vítr zafoukal tak silně,
až Michal upadl. Pomalu se zvedal a ohmatával si kosti. Tu ho vítr
zpozoroval, vystrčil hlavu ven z hory a zeptal se, co Michal před
horou pohledává.
"Větře, větře," povídal Michal, "nesu ti pozdravy od Měsíce a ty bys
mě málem rozmačkal."
"Od měsíce, od mého bratránka?" řekl vítr, "tak pojď dál."
Zadržel na chvíli svůj mocný dech a vpustil Michala do hory. V hoře
měl vítr světnici, kolem každé stěny dlouhou lavici a uprostřed stůl
a lampu. Lampa svítila a Michal si mohl bratránka pěkně prohlédnout.
Div se ho nepolekal, jaký to byl břichatý obr. Jistě měl místo
břicha obrovský měch. Dlouhý zelený plášť se na něm třásl, a jak
vítr tajil dech, hvízdalo mu v hrdle a v nose jako na podzim v
komíně.
Michal se bratránka trochu bál, ale statečně mu vypověděl, co ho
potkalo a koho hledá.
"Já o zámku se zlatou střechou nevím," řekl vítr, "počkej, zavolám
své pomocníky, foukají po celém světě, snad nám některý z nich
poradí."
Pak se vítr přivalil k horní díře a zafoukal z ní tak silně, až to
vzduchem zahučelo a zaburácelo. Za chviličku se slétli pomocníci.
Podobali se svému mistru ve všem, jen byli menší než on. Posadili se
na lavice podél stěn a vítr se jich začal vyptávat. Pomocníci věděli
hodně, jak to na světě vypadá, jen o zámku se zlatou střechou
nevěděl nikdo. Vítr kroutil hlavou a povídal:
"Mám ve světě už jen jednoho jediného pomocníka. Jestli nebude ani
ten nic vědět, nikdy se, Michale, o svém zámku nedovíš."
Najednou se přihrnul s náramným supěním poslední pomocník. Zdržel
se, protože foukal až někde na konci světa. Sedl si k ostatním na
lavici a vítr se ho hned zeptal, jestli snad neviděl takový a takový
zámek.
"Jakpak ne," pověděl pomocník, "zrovna letím odtamtud, sušil jsem
tam prádlo. Věšela je tam krasavice s kozlečíma nožkama. Co jsem
usušil, to znovu zamokřila slzami. A také vím, že dříve se kozlečích
nožek nezbaví, dokud ji nenajde její muž."
Jak Michal uslyšel o své ženě, radostí by byl zpíval. Byl by se
nejraději dal do běhu, kdyby věděl kam.
"Ukaž Michalovi cestu a postarej se o něho," poručil vítr
pomocníkovi.
Pomocník vyšel s Michalem před horu a zamyslil se.
"Když poběžíš vedle mne, nestačíš mi a uletím ti," povídá pomocník,
"nedovedu chodit pomalu; když do tebe fouknu, ublížím ti. Ale neboj
se, víš co? Posadíš se mi na záda a poprosíme mistra, aby nás k
zámku odfoukl."
Michal se posadil pomocníkovi na záda, mistr nadul tváře a zafoukal.
Byl to let! Dva dny letěl Michal vzduchem mezi nebem a zemí, teprve
třetího dne se s ním pomocník snesl dolů k zámku se zlatou střechou.
Michal mu chtěl poděkovat, ale kde byl větru konec! Odletěl a vanul
zas jinde. Místo pomocníka uviděl Michal svou ženu. Rozběhl se k ní,
objali se a políbili. I víla přišla ze zámku a usmívala se.
"Kdybys mě nebyl, Michale, tak pilně hledal, nikdy bys mě už
neuviděl," řekla Michalovi žena. A byla krásná jako dřív a po
kozlečích nožkách ani památky.
Teď žili zase šťastně a nic jim nechybělo. Mnoho vody uplynulo, než
si Michal vzpomněl na otce a na bratry. Bratři se jistě vrátili s
nevěstami domů, jenom já jsem svou ženu otci ještě neukázal -
rozvažoval. Pozval svou mladou ženu, aby se s ním podívala do vsi.
Žena oblékla nejkrásnější šaty a víla jim přikouzlila kočár. Nebyl
to ledajaký kočár, nepřijel, přiletěl, jako by měl křídla, celičký
se blyštěl jako zlatý dukát a táhlo ho šest sněhobílých běloušů.
Michal se ženou nastoupili, zamávali víle a začala jízda. Cestou
necestou, lesem i polem, kolo nikde nenarazilo a Michal se ženou
seděli jako v peřinách. Zastavili až před otcovou chalupou.
"Kdopak to k nám jede?" divil se otec, když uviděl krásný kočár a
bělouše.
"Do naší vesnice zabloudil nějaký král," povídali bratři.
Celá vesnice se sběhla ke kočáru, nikdo nechtěl podívanou zmeškat.
Michal šel se ženou do chalupy a otec, bratři a jejich ženy se mu
ukláněli.
"Proč se mi klaníte?" povídal Michal. "Na téhle peci jsem líhal, z
téhle mísy jsem jídal, já jsem, táto, Michal."
Teprve teď se mu podívali do tváře a poznali ho. Otec měl velikou
radost. Podívejme, jak si Michal uměl ve světě poradit! Bratři by
Michala nejraději viděli za devíti horami. Měli strach, že nad nimi
vyhrál a že bude chtít hospodářství.
Michal jim poznal na nose, čeho se bojí. Proto jim řekl:
"Nic nepotřebuji, mám sám všeho dost."
Když to bratři uslyšeli, zaradovali se a zvali Michala, jen aby u
nich zůstal, jak dlouho bude chtít. O tom nechtěl Michal ani slyšet.
Všechny v chalupě obdaroval, tátu posadil vedle své ženy do kočáru,
práskl bičem a buďte tu pěkně zdrávi!
Kdybyste někdy přišli k zámku se zlatou střechou, můžete Michala
navštívit. A jestli mé pohádce nevěříte, poví vám ji sám.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.