Jela jednou jedna chudá děvečka se svým panstvem
skrze hluboký les, a když uprostřed byli, vrhli se na ně z houštin
loupežníci a zabili, koho byli nalezli. Byli pobiti všichni kromě
Bodrušky, která ze strachu vyskočila z kočáru a ukryla se za jedním
stromem.
Když loupežníci se svou kořistí odjeli, vylezla ven a uviděla celé
to krveprolití a jala se hořce plakat:
„Co si já ubohá nyní počnu? Ani nevím, jak se z toho lesa dostat
ven, není tu široko daleko živáčka, musím tu bídně zahynout.“
Chodila sem tam a hledala cestu, ale nemohla žádnou nalézt.
Když nastal večer, sedla si pod jeden strom, poručila se Bohu a
chtěla tu zůstat sedět a nikam dál nejít, i kdyby se stalo, co by
chtělo.
Ale neuběhla dlouhá chvíle, přiletěl sněhobílý holoubek a měl v
zobáčku malý zlatý klíček.
Ten klíček ji položil do ruky a řekl:
„Vidíš ten velký strom? Na něm je malý zámek, ten
otevřeš tímto klíčkem a najdeš uvnitř dost jídla a hlad
tě nebude už sužovat.“
Bodruška šla k tomu stromu a otevřela jej, našla uvnitř
mističku mléka a bílý chléb, který si nadrobila, takže
se dosyta najedla. Když byla najedena, řekla:
„Nyní je čas, kdy slepice do kurníku zalétají, já jsem
tak unavená, taky bych si byla do postele lehla.“
Tu přiletěl opět sněhobílý holoubek, nesl v zobáčku jiný
zlatý klíček a řekl:
„Otevři ten strom tady a najdeš postýlku.“
Tak jej otevřela a našla krásnou, měkkou postýlku, tu
poděkovala Bohu a poprosila jej, aby ji v noci
opatroval, položila se a usnula.
Druhého dne ráno zase přiletěl sněhobílý holoubek, nesl
opět klíček a řekl:
„Otevři tamten strom a najdeš tam šaty.“
A když jej Bodruška otevřela, našla šaty zdobené zlatem
a drahými kameny, tak vznešené, jakoby byly pro
princeznu.
Tak žila nějaký čas a každého dne přilétal sněhobílý
holoubek a postaral se o všechno, co potřebovala, a byl
to krásný, tichý život.
Jednou však holoubek přiletěl a pravil:
„Udělala by jsi něco pro mne, Bodruško?“
„Ze srdce ráda.“ odvětila.
Tu pravil sněhobílý holoubek:
„Já tě přivedu k malé chaloupce, ty půjdeš dovnitř, a
uprostřed u krbu uvidíš sedět stařenu a ta ti řekne:
„Dobrý den!“. Ale ty ji nesmíš odvětit ani slovo, ať
dělá, co chce, nýbrž musíš jít po její pravé ruce dál,
tam budou dveře, a těmi vejdeš do světničky, kde najdeš
ležet na stole množství rozličných prstenů, budou tam
drahocenné kousky s blyštivými kameny, ale ty necháš
ležet, a najdeš jeden, obyčejný, který tam někde pod
nimi musí být a přineseš mi jej nejrychleji, jak to
půjde.“
Bodruška šla k té chaloupce a vešla dveřmi dovnitř,
seděla tam stařena, měla obrovské oči, a když ji
zpozorovala, pravila
„Dobrý den, moje dítě.“
Ale Bodruška ji neodpověděla a šla k těm druhým dveřím.
„Kampak?“ křičela stařena a popadla ji za kabátek,
chtějíc ji zadržet: „To je můj dům, a nikdo nesmí
dovnitř, když si to já nepřeji.“
Ale Bodruška mlčela, vytrhla se jí a vešla rovnou do
světničky. Tam ležela na stole kopa prstenů, blyštěly a
leskly se jí před očima, vrhla se k nim a začala hledat
onen obyčejný kroužek, ale nalézti jej nemohla.
Jak jej tak hledala, uviděla stařenu jak se plíží pryč a
v rukou nese ptačí klec. Tak přiskočila k ní a vzala jí
tu klec a viděla, že v ní sedí ptáček a v zobáčku má
zlatý kroužek. Tak vzala Bodruška ten prsten a celá
šťastná s ním vyběhla z domu ven a čekala, že teď
přiletí sněhobílý holoubek a ona mu prsten předá, ale
neukázal se.
Tak se opřela o jeden strom a čekala na holoubka, tu se
stalo, že ten strom byl najednou byl měkký, poddajný a
sklonil svoje větve dolů.
A najednou se dvě větve ovinuly kolem ní a nebyly to
větve, ale ruce, a když se byla Bodruška ohlédla, místo
stromu tu stál krásný muž, objímal ji, políbil a pravil:
„Ty jsi mne vysvobodila a z moci zlé čarodějnice
uvolnila, Ona mne ve strom proměnila, a každý den na par
hodin jsem byl sněhobílý holoubek, a tak dlouho jsem měl
být zaklet, dokud si tento prsten na prst nenasadím.“
Od kouzla byli taky osvobozeni jeho sloužící a koně,
kteří byli ve stromy taky zakleti, a teď tu stáli všude
kolem.
Tak Bodrušku odvezli do své říše, neboť ten muž byl
královský syn, a oženil se s ní a žili pak šťastně až do
konce svých dní.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.